Hornická historie Měděnce

Od 2. poloviny 15. století prožívalo evropské hornictví silný vzestup, který se projevil i ve střední Evropě, zvláště v Krušnohorské oblasti. Jestliže jeho počátek probíhal shodně na obou stranách zemské hranice, začal se vývoj saské a české strany od sedmdesátých let diferenciovat. V Sasku silně stoupla těžba stříbra po objevení velkých ložisek u Schneebergu a Annabergu, v souvislosti s tím zde vznikla nová města a městečka. Vývoj české části Krušnohoří pokračoval zatím nezměněným způsobem.

Zvyšoval se objem těžby a některé lokality, jež dříve vznikly bez impulsu hornictví, začaly být těžbou ovlivňovány. České Krušnohoří se tedy v tomto období vyvíjelo pomaleji než jeho protilehlá strana. To trvalo až do počátku exploatace bohatého jáchymovského ložiska v roce 1516, teprve tehdy začalo pro českou stranu Krušnohoří nové období.

K osmi městským lokalitám vzniklým zde před rokem 1450 (první dochované písemné zmínky o Měděnci pocházejí z let 1446–1449) přibylo do Bílé Hory (8. 11. 1620) šestnáct nových měst a městeček:



V rozmezí pouhých 35 let (1515–1550) vzniklo na české části Krušných hor v rychlém sledu deset měst a městeček, mezi nimi i nejdůležitější hornické město té doby — Jáchymov. To je přesvědčivý důkaz, že toto období tvoří vrchol urbanizačního procesu v českém Krušnohoří předbělohorské doby.

Vzniklé lokality se od sebe příliš ekonomicky nelišily a jejich vnější vzhled měl podobné znaky. Po objevení ložiska bylo třeba zajistit těžaře, havíře i ostatní důležité profese, přidělit lidem pozemky na stavbu domů a dát jim perspektivu do budoucnosti. Z půdorysu nových městských sídlišť je patrné, že byl předem náležitě promyšlen — kolem čtvercových náměstí se rozkládala pravoúhlá síť ulic s obytnými domy. Výjimkou je Jáchymov, jehož zástavbu ovlivnilo hluboké údolí, v němž se nachází.

Vznik a raný vývoj Měděnce

Vznik osady "Mědník", později přejmenované na Měděnec, byl úzce spojen s důlní činností na zdejším stejnojmenném pahorku, která zde probíhala pravděpodobně již od 10. století. První doložené zprávy o těžbě pochází z roku 1449. V této době se zde dobývaly hlavně stříbronosné měděné rudy. Od roku 1520 byl Měděnec již městečkem s privilegiem svobodného výkupu stříbra.

Roku 1543 prodal Hanuš z Fictumu — tehdejší majitel Měděnce — většinu své části Šumburského panství a ponechal si pouze Měděnec s okolními vesnicemi. Ten se tak stal centrem tohoto malého panství. V polovině 16. století zde byla zahájena také těžba chalkopyritu a pyritu pro vitriolovou huť v Horní Halži. Bohaté výnosy zdejších dolů začaly lákat nové obyvatele a z Měděnce se stala velice prosperující obec.

Dalším majitelem obce byla od roku 1568 vdova Uršula z Fictumu. V roce 1581 zde byl postaven dřevěný kostel. V této době však prosperita Měděnce začala opět klesat, pravděpodobně z důvodu poklesu cen stříbra nebo zmenšení vydatnosti rud. Aby byl zachován jeho význam, povýšil Měděnec Kašpar z Fictumu roku 1588 na horní město. To přineslo Měděnci a jeho obyvatelům řadu výhod: horní svobody a řád, společný výsek masa, pekařský krám, právo vařit a čepovat pivo a víno, obecní lázně a solnou komoru, právo konat týdenní trhy a svobodu stěhování a převodu majetku.

Přehled cen potravin (1781)

O spotřebě potravin v městech a městečkách českého Krušnohoří nemá naše historiografie dosud žádnou konkrétní představu. Jedinou prací, jež se spotřební problematikou v Krušnohoří zabývala, je studie Joachima Vettera přinášející údaje hlavně o saské části Krušnohoří v 1. polovině 16. století. Autor v souvislosti se zkoumáním reálných mezd hornického obyvatelstva shromáždil údaje o cenách zboží důležitého pro život horníků a dospěl k závěru, že nejdůležitější potravinou byl chléb. Pro oblast Měděnce se takový ceník nezachoval — pouze pro rok 1781 je v Okresním archivu Most uložen ceník nejdůležitějších zdejších potravin:

Po roce 1771 bylo i na Krušných horách po dva roky velké sucho a hladomor se nevyhnul ani Měděnci. Od těch dob se začalo na Krušných horách s pěstováním brambor.

Majitelé panství a jejich vliv

Dalším majitelem města byl Kryštof Taubenreuther z Taubenreuthu, císařský major a pozdější horní rada v Čechách. Ten Měděnci roku 1605 potvrdil všechna městská privilegia, připojil k nim však dodatek zavazující měděnecké měšťany k nákupu sladu pouze v panské sladovně a zakazující jim vařit více než 7 várek piva ročně — ostatní pivo museli nakupovat v panském pivovaře. Jeho vdova Uršula, rozená ze Zettelbergu, prodala roku 1628 měděnecké panství Šlikům, kteří jej připojili ke svému panství Hauenstein.

Třicetiletá válka a její následky

V této době již ale zuřila třicetiletá válka, která se na Měděnci velice podepsala. Nejen že zastavila jeho rozvoj — lidé během ní také nepředstavitelně strádali, sužoval je hlad a bída. V roce 1640 byl Měděnec vypálen a klesl až na úroveň pouhé vsi. Mnoho lidí se odsud vystěhovalo do Saska za lepšími možnostmi obživy a náboženskou ochranou, neboť Měděnec byl od poloviny 16. století protestantský a proběhla zde tvrdá rekatolizace. Během války však došlo i k některým pozitivním věcem — nový majitel panství hrabě Šlik Měděnci v roce 1644 potvrdil jeho privilegia a v roce 1646 získal od Ferdinanda III. horní a mincovní právo.

Následky třicetileté války byly pro Měděnec opravdu zničující. Již nebyl prosperujícím, rozvíjejícím se městem. Řada usedlostí byla pustá, o horním městě nemohla být řeč — většina obyvatel se živila zemědělstvím, případně řemeslnou výrobou.

Rozdělení hornických kategorií a jiných řemesel

V užším technickém slova smyslu se dělníci v hornictví dělili do tří kategorií: havíři, pomocní dělníci a chlapci. Hornictví proto nelze ztotožňovat se středověkým řemeslem — mezi havíři nenajdeme rozlišení na mistry, tovaryše a učedníky v řemeslně-cechovním smyslu. Havíři měli ze všech tří skupin hornického osazenstva nejlepší postavení, i mezi nimi však existovalo určité odstupňování. Ke zcela nekvalifikovaným pracím byly kromě chlapců zaměstnávány i ženy, zvláště při úpravě rud. Samostatnou skupinu tvořili důlní kováři, důlní tesaři a lidé zaměstnaní v hutích v Horní Halži.

Věkové rozpětí pracujících v dolech bylo od 12–13 let do 70 let. Do roku 1779 byly zaměstnávány děti od 13 let, po tomto roce směli v dolech pracovat pouze osoby starší 21 let.

Jediné dochované zprávy o skladbě obyvatelstva a profesích na Měděnci pocházejí z roku 1654, kdy berní rula uvádí: po třicetileté válce 49 usedlostí, 1 pustá, o 11 nejsou zprávy. Měděnec v té době již není horním městem. 26 obyvatel se živilo zemědělstvím, 10 bylo řemeslníků a živnostníků: 1 řezník, 2 krejčí, 11 pataků — chybí pekař.

Téměř po sto letech, v roce 1748, je v Měděnci uváděno: 74 hospodářů (4 dny roboty ročně — senoseč), 4 kováři, 5 řezníků, 5 krejčí, 2 ševci, 2 bednáři, 1 truhlář, 1 obchodník s krajkou, učitel, varhaník, tavič mědi, 14 horníků, 3 formani, 2 vinopalníci, císařský výběrčí, celník, 3 nádeníci a 1 žebrák.

Obnova a nová omezení

Nejzávažnější problém představoval velký odchod obyvatelstva, pokračující i po válce. Aby jej zastavil, připojil další majitel panství František Arnošt Šlik roku 1656 k potvrzeným privilegiím další body, které obyvatelská práva podstatně omezovaly: zákaz čepovat vlastní pivo, povinnost odebírat sůl pouze od vrchnosti a především zákaz převodu majetku z města bez výslovného povolení vrchnosti a zákaz vystěhování. O dva roky později hrabě Šlik body týkající se vystěhování zmírnil a roku 1660 Měděnci potvrdil stará privilegia v plném znění — s jedinou podmínkou, že Měděnečtí budou po věčné časy odebírat od vrchnosti 4 várky piva ročně. Tato povinnost skutečně platila až do počátku 20. století.

Po polovině 17. století bylo panství hrabětem Šlikem prodáno vévodovi ze Sachsen-Lauenburgu, který je spojil s panstvím Schlackenwerth (Ostrov nad Ohří). Jeho syn František Julius nechal na Mědníku postavit kapličku. Zdejší doly opět poskytovaly bohaté výnosy, i když byly rudy používány jen na výrobu skalice. Vévoda roku 1674 Měděnci potvrdil stará privilegia a navíc i plné využívání pivovaru a právo prodávat pivo do okolních vesnic. Po jeho smrti roku 1689 panství připadlo princezně Františce Sibyle Augustě, provdané za markraběte z Badenu. Dalšími majiteli byli v roce 1734 syn Ludvík Jiří, v roce 1764 August Jiří a po něm Alžběta z Badenu. Nikdo z nich Měděnci stará privilegia již nepotvrdil.

Po rodině Badenů přešlo panství na královskou a císařskou komoru. Ta je pronajala nejdříve knížeti Schwarzenbergovi, poté roku 1799 převzala správu c. k. administrace státních statků v Praze a nakonec bylo panství roku 1839 prodáno hraběnce Gabriele Buquoyové, tehdejší majitelce panství Červený Hrádek a Přísečnice. V roce 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami, velkostatek Měděnec však zůstal ve správě rodiny Buquoyů až do konfiskace v roce 1945.

Úpadek a hledání nové obživy

Kolem poloviny 18. století došlo k dalšímu úpadku zdejšího hornictví. Doly přestaly vynášet a pro nedostatek dříví byly práce zastaveny, stejně jako i v hamrech. Protože hornictví pro velkou část místních představovalo hlavní zdroj obživy, museli si tito lidé hledat novou práci. Od roku 1817 do roku 1822 byla v Měděnci krajkářská škola a rozšířilo se paličkování krajek. Ve 40. letech 19. století zde začala také výroba hraček a dřevěných hodin, v roce 1844 sem byla z Vejprt částečně přenesena výroba pozamentů. Nic z toho se však příliš dlouho neuchytilo a obec upadala stále víc.

Na počátku 19. století byl zdejší kostelík v natolik špatném stavu, že musel být zbourán. S výstavbou nového se začalo v roce 1803, pro nedostatek peněz byl však dokončen až v roce 1819. Ze staré fary byla zřízena škola.


Dne 3. července 1856 obec postihla katastrofa — obrovský požár, největší od třicetileté války. Vypukl u pekaře Schmiedla a během čtvrt hodiny zachvátil celou ulici. Bylo při něm zničeno 19 domů s kůlnami a stájemi, pivovar, kostel a radnice, v níž shořely mnohé listiny a zápisy.

1. srpna 1872 byla zprovozněna Severozápadní buštěhradská dráha, trať Chomutov–Vejprty, a v témže roce byla dostavěna budova nádraží. Roku 1888 byla postavena školní budova, nejdříve dvoutřídka, zhruba po pěti letech čtyřtřídka.

Koncem 19. století se ekonomická situace Měděnce začala opět zlepšovat. V letech 1901–1902 byl vybudován a zprovozněn vodovod — do té doby se voda přiváděla systémem dřevěných žlabů a koryt. Cena vodovodu byla vyčíslena na 24 000 K. Četnická stanice byla zřízena v roce 1909 se dvěma muži, v roce 1911 rozšířena na tři.

Za 1. republiky zde byla továrna na pletené zboží a 24 výroben prýmků, ozdobných předmětů a pletených nebo perlových tašek. Dne 16. června 1910 byla podepsána nájemní smlouva mezi obcí Kupferberg (Měděnec) a Montan and Industrial Werke Falkenau (Sokolov) o zprovoznění štoly Marie Pomocné. Dne 31. července 1910 byly Malachitové jeskyně (štola Marie Pomocné) otevřeny veřejnosti. Dne 6. prosince 1929 proběhla elektrifikace Měděnce — jednání probíhala již od roku 1923 s firmou Elektrospolečnost Teplice a zavedení elektroinstalace si vyžádalo 248 000 Kč.

Dne 15. května 1930 projel Měděncem první autobus na lince Perštejn–Horní Halže–Měděnec–Kovářská–Vejprty. Jízdné z Měděnce oběma směry stálo 11 Kč. Pak ale přišla velká hospodářská krize třicátých let, která pro řadu firem i domácích výroben znamenala krach. Šest výroben krajek a pozamentů, které krizi překonaly, se v roce 1946 začlenilo do Spojených závodů prýmkařských v Měděnci — o dva roky později však zanikly. V roce 1948 zanikla také továrna na výrobu nití E. Altmanna zaměstnávající 260 lidí a v roce 1950 byla zrušena i výroba pletených tašek. Ve čtyřicátých letech byl uveden do provozu kamenolom, v roce 1945 však byly práce pro nedostatek dělnictva ukončeny.

Obnova těžby ve 20. století

O výstavbě dolu Měděnec bylo rozhodnuto v roce 1958 a v roce 1964 byla zahájena výstavba areálu dolu Měděnec. V roce 1969 byla Železorudnými doly a hrudkovnami Ejpovice obnovena těžba a úprava magnetitu. Později přešel závod pod Rudné doly Příbram, závod Václava Řezáče. Důl byl v provozu až do roku 1992, kdy byl uzavřen.

V roce 1994 zahájil činnost soukromý hlubinný důl Garmica, zabývající se těžbou a zpracováním muskovitických svorů. O dva roky později byl však provoz ukončen pro odbytové problémy. Dne 31. července 1998 došlo k ukončení všech prací a přerušení čerpání.


Sestaveno podle:

  • Zdena Binterová — Od Vejprt po Měděnec; 

  • Stručná historie a perspektivy hornické a geologické činnosti (Nadace Georgia Agricoly Měděnec); 

  • Dějiny dolování na Chomutovsku — dr. J. Bílek, dr. L. Jangla, dr. J. Urban (1976); 

  • Rudné hornictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku — Jiří Majer (2004);

  • Benátčané v Západních Čechách — Rudolf Tomíček (2017); 

  • Horní města Krušných hor — Michal Urban a kolektiv (2015). 

  • Upravil Ivan Cáder — zdroj: státní archivy Most, Kadaň a Praha.